Sociální úzkostná porucha je něco, co do jisté míry zažívá každý z nás. Také je to porucha, která patří mezi nejčastější. Určitě znáte situaci, kdy sedíte v rušném bistru na rychlém obědě a přitom v myšlenkách řešíte, jak se na vás lidé dívají, co si o vás myslí a jak na nich vaše chování působí. Velmi rychle se k těmto myšlenkám přidá strach, abyste během jídla neudělali něco, co by mohlo být pro ostatní nepřijatelné. Pokud jste se v tomto popisu našli, tak znáte základní pocit, se kterým se musí lidé trpící sociální úzkostnou poruchou vyrovnávat.
Obsah článku
Jak se sociální úzkostná porucha projevuje?
Protože tato porucha patří do kategorie úzkostných, má velké množství podobných projevů, jako jiné úzkostné poruchy. Velmi častá v této kategorii poruch je tzv. palpitace, čili bušení srdce. Projevuje se však i pocení, třes, potíže s dýcháním až pocity dušení. Intenzivně se mohou projevovat i pocity mdloby, zimnice či právě naopak návaly tepla. Náš žaludek také protestuje, proto není výjimečná ani žaludeční nevolnost. Kromě těchto fyziologických projevů se mohou vyskytnout i psychologické projevy úzkosti, jako derealizace (pocit neskutečnosti situace) a depersonalizace (oddělenost jedince od sebe samého). Na jedné straně je docela běžný i strach člověka, že přestane ovládat situaci v níž se nachází, na druhé straně se někdy objeví i vážný strach ze smrti.
Specifickým projevem konkrétní sociální úzkostné poruchy je strach ze situací, kde může člověka někdo jiný sledovat. Tento strach se projevuje nejen popsanými obecnými znaky úzkosti, ale způsobuje i vyhýbání se podobnou situaci, což sekundárně vede k sociálním problémům (neschopnost účastnit se společenských akcí apod). Typickými situacemi, které jsou pro lidi se sociální úzkostnou poruchou problematické jsou setkání s neznámými lidmi, již zmíněné situace, kdy jednotlivé před jinými lidmi je nebo pije, ale i situace, při kterých musí člověk vystoupit před jiných lidí
Co to vlastně je?
Sociální úzkostná porucha je v mezinárodní klasifikaci Nemoc definovaná v kategorii neurotických, stresem podmíněných a somatoformných poruch v podkategorii fobické a úzkostně poruchy jako sociální fobie s označením F40.1. Tato kategorizaci popisuje sociální úzkostnou poruchu jako strach z posuzování jinými. Tato porucha tedy bývá spojena i s nízkou sebedůvěrou a strachem z kritiky. Její příznaky se mohou stupňovat až do panických náporů. Sociální úzkostnou poruchu možná ještě specifikovat na 2 další podkategorie.
- antropofóbia: iracionální strach z lidí, nebo celkově strach ze společnosti
- sociální neuróza: vnitřní nerovnováha a strach vyvolaný cizími lidmi a sociálními situacemi
Sociální úzkostná porucha u dětí
Příznaky, kterými se sociální úzkostná porucha projevuje u dětí jsou podobné, jako u dospělých. Pozorujeme ji však iv specificky dětských situacích. Nejčastěji jde o strach s vystoupením před spolužáky, zejména co se týče odpovídání před tabulí. Děti mají také výrazný problém vystoupit na veřejnosti, oslovit dospělou osobu či zapojit se do sportovních aktivit.
Děti v podobných situacích zažívají intenzivní strach a úzkost, mohou ho přirovnávat k silné trémě. Děti se obávají, že budou před ostatními dětmi červenat, potit, že se jim budou třást ruce či dokonce odpadnou. Děti mohou být přesvědčeny, že právě tyto sekunárne projevy (jako červenání, pocení atd.) Jsou důvodem, kvůli kterému se daných situací obávají. V některých případech může tento strach překlenout do panického záchvatu. U dětí s touto poruchou je častější separační úzkostná porucha, která se projevovala brzkém dětství.
Sociální úzkostná porucha je problémem i později, v období puberty. Strach z jiných lidí může způsobit problémy v socializaci, v zapojování se do kolektivních aktivit apod. Adolescent v takové situaci může odmítat chození do školy a účastnit se jejích aktivit. Psycholog při diagnostice této poruchy vždy bere ohled na to, zda se nejedná o agorafobie, panickou poruchu, posttraumatickou stresovou poruchu, obsedantně kompulzivní poruchu nebo o poruchy priíjmu potravy.
Sociální úzkostná porucha v dětství není výjimečná. Mnohokrát ní lidé, kterým byla diagnostikována v dospělosti, trpěli už od dětství.
Léčba sociální úzkostné poruchy
Prvním krokem v léčbě sociální úzkostné poruchy je moment, kdy si přiznáme, že něco není v pořádku. Některým lidem se možná daří potlačovat její projevy i bez pomoci, ovšem nejlepším krokem v případě, že nás trápí sociální úzkostná porucha je vyhledání odborníka. V zásadě existují tři oblasti léčby, na které se nyní podrobněji podíváme:
Prevence
Jako u každé nemoci, i sociální úzkostná porucha se lépe zvládá, pokud se v dostatečné míře věnujeme její prevenci. Sem bychom mohli zařadit i jednoduché, ale upřímné rozhovory s blízkými o našem prožívání. Schopnost mluvit o tom, co se v našem nitru děje se dá trénovat a neustálá snaha poznávat své nitro a mluvit o něm může významně pomoci při prevenci podobné poruchy. Velmi efektivními se v této oblasti ukazují i různé relaxační techniky. Ať už se jedná o vlas relaxaci, nebo o relaxační systém, který nabízejí někteří psychologové, cíl je jednotný: připravit se na zvládání stresových situací schopností uklidnit se.
Diagnostika
Nejpodstatnější při stanovování diagnózy, jakou je sociální úzkostná porucha (nebo sociální fobie) je kvalitní diagnostický rozhovor (anamnestické interview). V něm psycholog nebo psychiatr důkladně poznává svého klienta (pacienta), zjišťuje, jak dlouho trvají příznaky, jak často av jaké intenzitě. Z toho důvodu je nutná velmi dobrá spolupráce s tímto odborníkem. I zde platí jednoduché pravidlo, čím více podstatných informací o vás odborník ví, tím se mu snadněji stanovuje diagnóza.
Důležitá při diagnóze je i tzv. diferenciální diagnostika, tzn. diagnostikování pacienta s cílem vyloučit jiné možné příčiny symptomů. Jak již bylo zmíněno, diferenciální diagnosticky se uvažuje o agorafobií, panické poruše, posttraumatické stresové poruše, obsedantně kompulzivní poruše nebo o poruchách priíjmu potravy.
Léčba
Přístupy k léčbě sociálně úzkostné poruchy jsou 2: psychoterapie a farmakoterapie
- Psychoterapie – jejím cílem je prostřednictvím psychoterapeuta zlepšovat kvalitu života klienta a pomáhat mu zvládat zátěžové situace.
- Kognitivně-behaviorální terapie je nejčastěji využívanou formou psychoterapie pro léčbu sociální úzkostné poruchy. Její podstatou je nácvik efektivního zvládání obávaných situací, systematické posilování pozitivního myšlení a práce na odstraňování negativních vzorců myšlení.
- Farmakoterapie je možná prostřednictvím antidepresiv nebo anxiolytik.
- Antidepresiva se používají s cílem odebírání ze života pacienta příznaky, které mu zamezují v efektivním využívání psychoterapie. Například, pokud pacient upadá do deprese z nechopnosti řešit tento problém, nejprve je třeba odstranit depresi, aby bylo možné podstoupit efektivní psychoterapii.
- Anxiolytika lze použít přímo na tlumení úzkostných projevů, které člověk zažívá v obávaných situacích. Doporučují se používat pouze krátkodobě, kvůli vysoké možnosti vyvinutí závislosti, a to na zvládání důležitých situací, kde není vhodné být omezen úzkostí (např. Pracovní pohovor apod.). Jelikož anxiolytika neřeší problém, jen tlumí jeho projevy je nutné, aby v kombinaci s nimi probíhala i psychoterapie.
Otázky na závěr
Co je sociální úzkostná porucha?
Je to psychická porucha, která se projevuje strachem a prožívanou úzkostí v situacích, kdy mohou člověka sledovat jiný lidé při jeho činnosti. Zároveň je to strach, že v dané situaci člověk udělá něco nevhodné. Intenzivně je i prožívání anticipační úzkosti (strach ze situace, která ještě nenastala).
Jak se projevuje?
Člověk má v situacích, kdy je vystaven sociálnímu kontaktu strach, že se stane něco nevhodné. Prožívá intenzivní úzkost, případně strach, přičemž jsou časté i vegetativní (fyziologické) projevy, jako například pocení, červenianie se, nevolnost či mdloby.
U koho se vyskytuje?
Tato porucha se může projevit téměř u každého. Existují typy osobnosti, které mohou být na tuto poruchu citlivější, jako například lidé s výraznou introverze nebo nízkým sebevědomím. Tato porucha se projevuje také u dětí, zejména v případě, že v raném dětství trpěli úzkostnou separační poruchou.
Jak léčit sociální úzkostnou poruchu?
Jako u každé nemoci je velmi důležitá prevence. V tomto případě zejména schopnost otevřeně hovořit o svých problémech. V případě vyhledání odborníka klient podstoupí psychoterapii, nejčastěji formou kognitivně behaviorální terapie. Pokud je to nutné, pro zvýšení efektivity psychoterapie je možné potlačit příznaky poruchy i antidepresivy nebo anxiolytiky.
Vybrané zdroje: